Časté Psychologické Problémy U Dětí A Dospívajících

Nejčastější psychické poruchy a příznaky u dětí a dospívajících

Včasné rozpoznání psychických potíží v dětství a dospívání je naprosto klíčové. Je potřeba umět rozlišit, co je ještě běžný projev vývoje a co už je signál, že se děje něco neobvyklého, a podle toho zvolit správnou podporu. Velkou roli hraje také to, jak k situaci přistoupí rodina – důležité je stav přijmout a reagovat na něj s pochopením.

Co je to porucha pozornosti s hyperaktivitou u dětí a dospívajících?

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) se projevuje tím, že děti a dospívající nedokážou plně ovládat své soustředění a chování. Typická je pro ně impulzivita, neustálý neklid nebo aktivita bez cíle (pobíhání, vrtění se) a velké potíže s udržením pozornosti u jedné činnosti.

Děti s ADHD se velmi snadno rozptýlí a často mají problém dodržet pokyny nebo dokončit zadané úkoly. Ve srovnání se svými vrstevníky se častěji potýkají s problémy ve škole i v kolektivu. Kvůli těmto specifikům můžou děti s diagnózou ADHD potřebovat například více času při zkouškách a testech. Více informací o této poruše najdete v našem samostatném článku.

Co je to porucha opozičního vzdoru u dětí a dospívajících?

Tato ovlivňuje to, jak děti reagují na pravidla a sociální normy. Projevuje se antisociálním chováním, což znamená, že dítě vědomě či nevědomě porušuje práva ostatních nebo společenská pravidla. Extrémním příkladem můžou být krádeže nebo úmyslné poškozování věcí¹.

Nejvýraznějším znakem je však trvalý negativismus, vzdorovitost a nepřátelský postoj k autoritám, jako jsou rodiče nebo učitelé¹. Tato porucha se častěji vyskytuje u chlapců. Mezi rizikové faktory patří časté rodinné konflikty, tíživá socioekonomická situace nebo podobné vzorce chování u samotných rodičů².

Co je to porucha chování u dětí a dospívajících?

Hlavním rysem poruchy chování je opakované a trvalé nerespektování práv ostatních a porušování pravidel. Děti s touto poruchou mívají často oslabené sociální dovednosti a obtížně navazují zdravé vztahy.

Příznaky zahrnují otevřenou i skrytou agresivitu, sklon k hádkám a rvačkám, krutost ke zvířatům, pomstychtivost, lhaní nebo výbuchy hněvu. Často se objevuje i chování, které neodpovídá věku dítěte, například předčasná sexuální aktivita nebo agresivita¹.

V závažných případech se můžou objevit činy jako šikana, toulání se, žhářství nebo loupeže. Pokud se tyto problémy neřeší, může se z opozičního vzdoru vyvinout porucha chování a v dospělosti dokonce antisociální porucha osobnosti. Častým doprovodným jevem bývá také zneužívání návykových látek.

Příčiny poruchy opozičního vzdoru a poruch chování

Jelikož spolu opoziční vzdor a poruchy chování úzce souvisejí a mají podobné kořeny, podíváme se na jejich příčiny společně.

Jedním z hlavních faktorů může být absence bezpečného citového pouta v raném dětství. Pokud se v raném dětství nepodaří vytvořit bezpečné vazby, může to vést k opozičnímu vzdorovému chování a později k poruchám chování v dětství nebo dospívání².

Výzkumy také naznačují, že určitou roli hrají i biologické a neuropsychologické faktory. Například děti s nižší verbální inteligencí se můžou uchylovat k agresi prostě proto, že se neumějí vyjadřovat slovy¹.

Jak u těchto poruch pomoct?

Někdy se v naší kultuře setkáváme s názorem, že je potřeba dítěti „ukázat, kde je jeho místo“ silou. Takový přístup ale problém obvykle jen zhorší. Fyzické tresty nebo šikana ze strany dospělých nejsou řešením.

Aby byla pomoc účinná, je potřeba pracovat s celým prostředím, ve kterém dítě žije. Klíčové je zaměřit se na rodinu a pomoct jí vytvořit bezpečné a srozumitelné zázemí¹.

Velmi dobře fungují behaviorální metody. Rodiče se učí techniky, jak ocenit a podpořit správné chování dítěte a jak naopak eliminovat situace, které upevňují to negativní³.

Úzkostné poruchy u dětí a dospívajících

Děti nejsou vůči stresu a trápení imunní. Stejně jako u dospělých, i u nich můžou prožité traumatické události vyvolat různé úzkostné stavy.

Co je separační úzkostná porucha?

Možná jste zažili děti, které se odmítají pustit mámy, pláčou, kdykoliv se od ní mají vzdálit, a mají strach z kohokoliv cizího. To může být projev separační úzkosti.

Děti s touto poruchou prožívají obrovský strach, když mají opustit domov nebo rodinu. Často se nadměrně bojí, že se rodičům něco stane, i když k tomu není důvod. Kvůli tomu můžou odmítat chodit do školky, školy nebo ke kamarádům, jen aby nemusely být bez blízkých⁴.

Selektivní mutismus u dětí a dospívajících

Někdy narazíme na dítě, které mluvit umí, ale v určitých situacích (třeba ve škole nebo před cizími lidmi) prostě nepromluví. Mluví jen doma s rodiči nebo sourozenci. Tento stav se nazývá selektivní mutismus a patří mezi úzkostné poruchy.

Je to úzkost, která dítěti brání v běžné komunikaci a vzdělávání, přestože nemá žádnou vrozenou vadu řeči¹.

Proč úzkostné poruchy vznikají?

Některé děti jsou od narození citlivější a vnímají svět intenzivněji. Negativní podněty je pak zasáhnou mnohem víc než ostatní a hůře se uklidňují.

Spouštěčem může být trauma z dětství, jako je vážná nemoc, úraz nebo pobyt v nemocnici. Velký vliv má i styl výchovy – úzkostem může nahrávat jak přílišná odtažitost rodičů, tak naopak přehnaná snaha děti ochraňovat. Svou roli hrají i velké životní změny, jako je stěhování nebo ztráta kamarádů⁵.

Jak u úzkostí zasáhnout?

Dětem můžou účinně pomoct tréninky sebevědomí, které je naučí lépe pracovat se svými emocemi a schopnostmi. Důležité je také postupné vystavování se situacím, které úzkost vyvolávají, ale v bezpečném tempu. Pokud je úzkost velmi silná, může pomoct spolupráce s psychiatrem a případné nasazení léků, které dítěti uleví.